Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu svoje plány

A tak jsem přestala plánovat 😃

2 měsíce jsem nenapsala ani řádku, protože jsem popravdě vůbec nevěděla co. Přiletěla jsem na Tenerife a bylo to takový „osahávající“. Kotník mi jasně dával najevo, že mám zůstat v klidu, nikam nespěchat a testovat, co zvládne a co už ne. A tak jsem testovala. Jednou bylo líp, jednou bylo hůř. A ty pocity se měnily tak rychle, že jsem se ani neodvážila je zaznamenávat do textů. Jakoby teď to není o moc lepší, ale cítím, že je čas vás tady zase trochu pobavit. 😃

Jsem zpátky v ČR a nevím, co bude dál.

Přiznat si tohle „nevím“ a pustit úplně všechno, co moje hlava vymyslela a zkonstatovala, že takhle to prostě bude, bylo extrémně náročný. Jenže cítím, že kdybych to nepustila a držela se toho dál, ztratila bych se ještě víc. Takže jsem nechala doběhnout nájemní smlouvu, pustila „svůj“ pidibyteček a pustila celej tenerifskej sen. Nebyla jsem na Tenerife naposled, to rozhodně ne, ale jestli to ještě bude mý doma, bůhví.

A víte, co je hustý?

Že když pustíte to lpění, tak to vlastně začne být všechno úplně jedno. Možná to nebude Tenerife, možná to má být úplně jiná země, jiný ostrov. Co je ale jistý – zimu budu trávit u oceánu. Ať to bude kde to bude. Česká zima už mě vůbec neláká, ale český léto si teď dost užívám! 😊 A to i přesto, že zrovna neoplývám hojností.

Včera jsem se vrátila z festivalu, který jsem pomáhala dekorovat, a pak jsem si užila 3 úplně božský dny plný obyčejnýho bytí, hudby, tance, workshopů, náhodných setkání a nových přátelství. 5 nocí ve stanu, 6 dní plných slunce, nočního koupání v jezeře a chůzi naboso. Takhle za mě má vypadat léto! ☀️

Ale tím festivalem se naplnily všechny moje plány. Teď už mám úplně puštěno, v diáři jen pár dlouhodobě se opakujících pracovních schůzek a jinak prázdno. Hlavou se mi honí „měla bych“ a „musím“, ale už na to odmítám naskakovat.

A k čemu tohle neplánování vlastně je?

K tomu, abych uviděla a pochopila, jakou cestou mám jít dál. Svět je plnej příležitostí, jenže když máš plnej diář a v hlavě všechny ty úkoly, povinnosti a bůhvíco všecho, tak je prostě nevidíš. A já si teď dávám čas je uvidět a konat.

Tohle je vlastně součást celého zpomalení. Nejde o to nedělat nic, ale o to dát prostor tomu, aby se objevilo tvoje skutečný já. Abys pochopila, co je pro tebe skutečně důležitý a co děláš jen proto, že to chtějí nebo tě do toho nasměrovali ostatní. Já jsem si myslela, že už to vím, ale poslední půlrok mi ukázal, že ještě ne. A tak to přijímám a odevzdávám se plně do důvěry v život. Pro někoho je to možná nepochopitelný, ale pro mě je to jediná možná cesta.

Jsem vděčná za svoji odvahu, protože tohle je úplně to nejtěžší, co jsem v životě udělala. Pustila. Všechno.

Co na to říkáš, rezonuje to s tebou? Dej mi vědět, jestli jsi to někdy udělala nebo bys ráda nebo jestli je to něco totálně unreal a nepochopitelnýho. Nic není špatně a ráda o tom pokecám.