Je to jedna z nejčastějších otázek ve chvíli, kdy začnu svému okolí sdělovat své příští cestovací plány. Slýchám jí skoro od všech svých blízkých a je to samozřejmě logické.
Nedávno jsem si nahrávala zprávy s kamarádkou, která šla po Praze a byla pravděpodobně svědkem únosu. V Praze. Ve městě, kde žiju. Nabízí se tedy otázka „A je to bezpečné žít v Praze?“ nebo „Není to nebezpečné vůbec žít?“ Odpověď všichni známe. Neexistují stoprocentně bezpečná místa, maximálně bezpečnější místa. Ale i místa, na která zdravě smýšlející člověk prostě zbytečně chodit nebude.
A to se přesně snažím dělat i ve světě. Velmi často to prostě pocitově vím, kde se cítím bezpečně a kde ne, nicméně vždycky je dobré zjistit si situaci v dané zemi, kam mířím, a kde jsou případně „no go“ zóny. Já do svých osobních „no go“ zón zařazuju všemožný tmavý uličky a v noci místa mimo centrum. Respektive já v noci nechodím nikam, pokud to není nutný.
Jako nejjednodušší bezpečností opatření vnímám splynout co nejvíce s davem. Že jsem turista, to samozřejmě poznají vždycky, ale když jsem míň viditelnej turista, než ti ostatní, tak si mě nikdo všímat nebude. Dobře, s mýma vlasama to není tak úplně pravda, ale věřím, že prostě oberou někoho jinýho.
Zároveň je dobré sledovat okolí. Koukat, jak se lidi chovají, jestli jsou ok s tím, že se v jejich hoodu promenáduje turista nebo ne. Pokud ne, není čas na hrdinství a hledám cestu zpět tam, kde nikomu nebudu vadit. A nebo vysvětluju, že nejsem „gringo“, to v Latinské Americe často pomůže (gringo = Američan).
O cestování místní hromadnou dopravou už jsem taky slyšela mnohé. Mně to přijde jako jedna z nejbezpečnějších variant, protože bývá plná lidí, a pokud si hlídáte své věci, nemá se vám co stát. Vidělo by to totiž moc lidí (mně taky když týpek v autobuse natáhnul, tak to udělal bokem a ne před ostatníma). Naopak cestování autem vnímám v některých částech světa jako podstatně větší riziko.