Dva měsíce života za oceánem: zkouška odvahy i svobody

Nemůžu tomu uvěřit, ale tenhle článek píšu už zase z Mexika, z hostelu, kam jsem letos 9.2. přiletěla a odkud zítra, 31.3. zase odletím zpět do Evropy. Uteklo to neskutečně, zážitků na několik dalších životů, zkušeností jakbysmet, splněn jeden obrovskej sen a další se pomalu stává skutečností.

A já říkám jen jedno velký WAU!

Však víte, letět sem se mi na jednu stranu vůbec nechtělo. Ano, těšila jsem se na Mexiko, ale vždycky pro mě bylo symbolem mojí dovolené, vypnutí, cestování na pocit, ne podle itineráře. A najednou jsem ho měla jet s nalajnovaným itinerářem na 30 dní. A ještě s sebou vzít 2 skupinky lidí, kteří se Mexiko neodvažují jet sami na vlastní pěst. A moje první reakce byla „vůbec, nikdy, čus“. Což mě ale donutilo přemýšlet o tom, že když tam mám takhle velký NE, jestli bych to náhodou neměla spíš hecnout. 😃

Protože tyhle „jasný“ názory a odpovědi často zaváněj nějakým strachem nebo prostě jen zůstávání v komfortním „smrádečku“. No, a teď jsem za to mega vděčná. Že se to stalo, že jsem to projela a že jsou snad všichni spokojeni! 🤩

Pro mě to teda bylo fakt dost náročný držet se nastavenýho harmonogramu a držet „čas“ a směr, protože kdyby se cokoliv vys*alo, prostě bychom nestihli všechno, co bylo v plánu a za co si klienti zaplatili. Přineslo mi to jedno velký uvědomění – že já už takhle cestovat fakt nechci. Já se budu dál držet těch pár záchytnejch bodů, který někde posbírám před cestou (vždycky někdo řekne „sem musíš“, „hele, dej i tohle“ nebo něco podobnýho) a zbytek se prostě poskládá cestou.

Na některých členech skupinky jsem totiž přesně viděla takový to „a co tam máš dál?“, takže něco ve smyslu odškrtávání si navštívených míst. Ne úplně tak doslova, ale takový to „jo, tak tohle jsme viděli, máme ještě docela čas, tak co dnes všechno ještě uvidíme a postíháme?“. A chápu, jeli sem na 14 dní, možná se sem už nikdy nepodívaj, tak z toho chtějí vyždímat, co se dá. Měla jsem to tak taky.

Ale to už je naštěstí pryč. Teď je pro mě důležitý prostě jen tak bejt, vnímat vajb místa, kde se nacházíme a užít si to, co místo nabízí. A pěkně v přítomnosti, ne s tím, že za hodinu bychom už měli být někde jinde, a pak ještě na 2 dalších místech a ještě stihnout dojet na ubytování nějak rozumně. Ne, vůbec, konec. 😁 Jasný, někdy se to tak semele, že člověk musí začít pospíchat, aby se třeba neocitl někde v nebezpečí (v noci na neznámým místě hledajíc ubytko), ale když se tomu jde vyhnout, vyhnu se.

A úplně celý mi to zacvaklo v Riu, kam jsem si letěla odpočinout. A i když to město tepe životem jak bláznivý a svádí to k různým akcím, výletům a vyhlídkám, já jsem si řekla, že sem nejedu cestovat, ale odpočívat. Jasně, takový ty highlighty jsem viděla, bez toho bych zas Rio neopustila, ale ze všech stran přímo v Riu i od přátel a sledujících mi chodily informace, co všechno musím zažít a bez čeho nemůžu odjet. A hádejte co? Odjela. Štve mě to? Vůbec. Rio mi dalo, co mělo. Užila jsem si ho moc, i když jsem neviděla každou pláž v okolí 50 km, všechny vyhlídky nebo let helikoptérou.

Užila jsem si každej den plným vnímáním toho, co se děje kolem mě i co se děje ve mně. První dny byly hodně „vypnutý“. Potřebovala jsem velikej reset a tělo mi to dávalo hodně najevo (byla jsem extrémně unavená, emočně rozladěná, nic se mi nechtělo a z každého miniaturního plánování nebo nedejbože rozhodování jsem byla fakt zpuchlá). A tak jsem nedělala nic. Jen jsem se zeptala ChatGPT, kde je poblíž mě nějaká dobrá kavárna (ani Google Mapy jsem nebyla schopná otevřít) nebo restaurace.

V těch prvních dnech bych spíš „potřebovala“ za ručičku vodit já. A nebo právě jen vypnout a odpočívat tak, jak jsem to udělala já. S přibývající silou jsem si pak vymyslela první výlet, kterej byl defakto „za barákem“ a i když jsem ho dala celkem v pohodě, pořád jsem cejtila, že fakt ještě ne. Pořád ještě potřebuju dny klidu, což potvrzovalo i počasí (pár dní bylo poměrně deštivých). A dovolila jsem si je. A v tom je ta největší svoboda. Oprostit se od „měla bych“, „musím“, „když už tu jsem“ apod. Stačí procházka, park, zahrádka s kafem nebo chill na pláži, i když to není na koupání.

Co tím vším chci vlastně říct?

Mainstream prostě pořád jede na výkon, ale já říkám „dost“. Jedeme na výkon v práci, při sportu, ve škole, prostě téměř při jakýkoliv aktivitě. Pořád se hodnotíme, bodujeme, sbíráme ocenění. Nebylo by fajn aspoň při tom cestování z tohohle vystoupit? Já jsem teda pro vystoupit z toho všude, aspoň co se týče nás, žen, ale když už si bereme tu dovolenou od všedního života, nemůžeme si vzít dovolenou i od tý výkonnosti? A ne, fakt nemyslím ležet celý týden dovolený na pláži s drinkama (nebo v lepší variantě s knížkou), i když i tohle respektuju a nehejtím, když to někoho baví.

Slow travelling (česky „pomalé cestování“), to je, oč tu běží. A co chci lidem předávat ještě víc, než doposud. Protože to je něco, co žiju, co mě na cestování fakt neskutečně baví a naplňuje a nechápu sama sebe, že jsem to kdy měla jinak. A tak ode mě teď na sociálních sítích, v e-mailech a možná i tady uvidíte víc takovýho obsahu. I když si myslím, že zrovna tady to dost jedu už od začátku. 😊

A jaký teda Rio vlastně je?

Zamilovala jsem se do něj hned! Postupem času ale mé nadšení trochu opadávalo, a to právě tím, že jsem ho začala poznávat i jinak, než turista. A že na mě začaly doléhat obrovský rozdíly mezi turistickou Copacabanou a Ipanemou a zbytkem města. Dolehlo na mě, že mě vlastně nebaví pořád hlídat věci i sebe, překračovat hovna (často i lidský) a vyhýbat se bezdomovcům, kterých je tam opravdu požehnaně. Je to město, který za návštěvu opravdu stojí, ale příště si z Brazílie vyberu jiný „kout“. 😊

Co vy, jeli byste do Ria? A „rychle“ nebo „pomalu“? Dejte mi vědět do komentářů, ráda uvidím váš pohled na věc.