Jana Zemanová
Cestovatelský blog
Ahoj, jsem Janča - cestovatelka, která objevila sílu pomalého cestování během 20 let cestovatelských zkušeností. Když jsem v Mexiku potřebovala zpomalit a načerpat energii, našla jsem ve slow travellingu nejen způsob cestování, ale cestu k hlubším zážitkům a větší spokojenosti i v běžném životě. Teď pomáhám ženám objevovat kouzlo cestování, které je nevyčerpá, ale přinese inspiraci, radost i nezapomenutelné zážitky.
Cítíš se po dovolené unavenější než před odjezdem? Objev 7 znaků, že potřebuješ zpomalit své cestování (a svůj život).
Stáhni si průvodce ZDARMA a proměň své cesty v momenty, které tě skutečně naplní a obohatí.
V internetovým prostoru běhá spousta akčních nabídek na letenky, ale často zmiňovaná cena znamená to, že je letenka osekaná na minimum. Pokud tedy chcete nějaký větší komfort, cena se navyšuje. Já jsem zvyklá cestovat v tom minimálním režimu, a proto občas koukám, za co všechno jsou lidi ochotni platit. Samozřejmě každý máme právo na to nakoupit tak, jak je to pro nás...
Když jsem odlétala na svůj zatím nejdelší trípek v životě, vůbec jsem nečekala, že zažiju nějaká „poprvé“. Teda kromě návštěvy nových zemí a konkrétních míst samozřejmě 🙂 No, o to krásnější pak ty „poprvé“ byly. Už dlouho jsem se tolik neradovala, jako když jsem zjistila, co zažiju. A často jsem to dopředu ani nevěděla a rovnou se to dělo. Bytí na maličkém...
Psala jsem si takhle příspěvek na svůj osobní Facebook, kde jsem sdílela celou cestu a najednou tahle věta. Cože? Kdy se to stalo a jak se to stalo? Já to fakt udělala! Nikdy mě to ani nenapadlo, vždycky jsem jen sledovala jiné cestovatele, který si vzali takhle větší sousto a říkala si, jak jsou skvělí a jak to musí bejt...
Na konci každý cesty jsem si vždycky na tuhle otázku odpovídala. Teď už to přišlo i během ní, protože přeci jenom je už poměrně dlouhá a ty věci vyplývají a povrch samy. Čím delší ten čas je, tím více zjišťuju, že některý věci mi už nejsou komfortní. Zároveň si ale uvědomuju, že je spousta věcí, které mi budou chybět....
Hostely. Ubytování, které přináší spoustu otázek. Mnozí je zatracují, mnozí si bez nich nedokážou cestování představit. Ta druhá skupina se skládá spíš ze sólocestovatelů, protože na hostelech si je vždycky s kým popovídat. Já se řadím někam mezi. Jednak pro mé introvertní já, které neumí komunikovat s cizíma lidma a druhak proto, že raději utrácím za zážitky, než za ubytování. Zrovna teď...
Vždycky jsem byla ten typ člověka, který potřebuje zážitky s někým sdílet, aby mu dávalo smysl je vůbec prožívat. Je to asi poměrně běžná lidská potřeba, ale teď už si říkám „so what jako, to pořád budu čekat, až bude mít někdo čas?“. Navíc je to taková blbost! No uznejte, copak si zasloužíme prožívat hezký věci...
Je to jedna z nejčastějších otázek ve chvíli, kdy začnu svému okolí sdělovat své příští cestovací plány. Slýchám jí skoro od všech svých blízkých a je to samozřejmě logické. Nedávno jsem si nahrávala zprávy s kamarádkou, která šla po Praze a byla pravděpodobně svědkem únosu. V Praze. Ve městě, kde žiju. Nabízí se tedy otázka „A je to bezpečné žít v Praze?“...
Před třemi měsíci jsem učinila životní rozhodnutí opustit stabilní zaměstnání a vydat se na cesty. Rozhodnutí to nebylo jednoduché, ale, při mé vzrůstající frekvenci cestování a potřeb vidět palmy a oceán, už asi nevyhnutelné. A tak, když už nebylo možné kombinovat práci a plnění svých snů, přišla myšlenka odejít. A jak už jednou přišla, začala dostávat jasnější obrysy a po 14 dnech přemýšlení...
Jana Zemanová
