Jana Zemanová
Cestovatelský blog
Jsem lowcost cestovatelka plnící si své sny. Díky mým zkušenostem pomáhám ostatním s jejich prvními cestami, aby si mohli plnit ty své. Zároveň jim ukazuju, jak se zbavit strachů a změnit nastavení mysli.
Objevte, jak začít cestovat levně, nalehko a na vlastní pěst.
Stáhněte si eBook zdarma, naučte se cestovat bez cestovky a posuňte vaše cestování na další úroveň.
Říkáte si, že byste rádi cestovali sami, ale nevíte jak na to? V tomto eBooku se dozvíte vše, co do začátku potřebujete.
Znáte to, vracíte se z dovči a už už myslíte na to, že „už zas začíná režim“ nebo ještě hůř „zejtra se jde do práce“. Já jsem takový návraty donedávna měla taky, ale už je to naštěstí pryč. Jde to i jinak, i když vám třeba přijde, že naskočit zpátky je nevyhnutelný. Je to tak, je to nevyhnutelný, ale můžeme si...
Na Tenerife jsem odjela už podruhé „žít“. Sice jen na chvilku, ale jednou to bude napořád (sorry, mami). A co to znamená? Jela jsem tam hlavně užívat si přítomnosti. A taky pracovat. Neměla jsem žádný cestovací plány kromě jednoho – navštívit Anagu. Tu jsem při mých předešlých cestách bohužel nestihla, i když to byl celou dobu jeden z mých...
Moje očekávání nákladů na ubytko i přesuny jsou hodně nízké, až se mi občas někdo vysměje, že jsem asi spadla z Marsu. No, ale málokdy se stane, že bych svá očekávání nenaplnila. Takže pak se směju já, že to jde a z Marsu asi padají ostatní 😀 A teď se úplně bojím ty částky říct 😀 Letenky mimo Evropu...
V internetovým prostoru běhá spousta akčních nabídek na letenky, ale často zmiňovaná cena znamená to, že je letenka osekaná na minimum. Pokud tedy chcete nějaký větší komfort, cena se navyšuje. Já jsem zvyklá cestovat v tom minimálním režimu, a proto občas koukám, za co všechno jsou lidi ochotni platit. Samozřejmě každý máme právo na to nakoupit tak, jak je to pro nás...
Když jsem odlétala na svůj zatím nejdelší trípek v životě, vůbec jsem nečekala, že zažiju nějaká „poprvé“. Teda kromě návštěvy nových zemí a konkrétních míst samozřejmě 🙂 No, o to krásnější pak ty „poprvé“ byly. Už dlouho jsem se tolik neradovala, jako když jsem zjistila, co zažiju. A často jsem to dopředu ani nevěděla a rovnou se to dělo. Bytí na maličkém...
Psala jsem si takhle příspěvek na svůj osobní Facebook, kde jsem sdílela celou cestu a najednou tahle věta. Cože? Kdy se to stalo a jak se to stalo? Já to fakt udělala! Nikdy mě to ani nenapadlo, vždycky jsem jen sledovala jiné cestovatele, který si vzali takhle větší sousto a říkala si, jak jsou skvělí a jak to musí bejt...
Na konci každý cesty jsem si vždycky na tuhle otázku odpovídala. Teď už to přišlo i během ní, protože přeci jenom je už poměrně dlouhá a ty věci vyplývají a povrch samy. Čím delší ten čas je, tím více zjišťuju, že některý věci mi už nejsou komfortní. Zároveň si ale uvědomuju, že je spousta věcí, které mi budou chybět....
Hostely. Ubytování, které přináší spoustu otázek. Mnozí je zatracují, mnozí si bez nich nedokážou cestování představit. Ta druhá skupina se skládá spíš ze sólocestovatelů, protože na hostelech si je vždycky s kým popovídat. Já se řadím někam mezi. Jednak pro mé introvertní já, které neumí komunikovat s cizíma lidma a druhak proto, že raději utrácím za zážitky, než za ubytování. Zrovna teď...
Vždycky jsem byla ten typ člověka, který potřebuje zážitky s někým sdílet, aby mu dávalo smysl je vůbec prožívat. Je to asi poměrně běžná lidská potřeba, ale teď už si říkám „so what jako, to pořád budu čekat, až bude mít někdo čas?“. Navíc je to taková blbost! No uznejte, copak si zasloužíme prožívat hezký věci...
Je to jedna z nejčastějších otázek ve chvíli, kdy začnu svému okolí sdělovat své příští cestovací plány. Slýchám jí skoro od všech svých blízkých a je to samozřejmě logické. Nedávno jsem si nahrávala zprávy s kamarádkou, která šla po Praze a byla pravděpodobně svědkem únosu. V Praze. Ve městě, kde žiju. Nabízí se tedy otázka „A je to bezpečné žít v Praze?“...
Jana Zemanová
