Ťuk ťuk, je někdo doma? JÁ!

Název tohohle článku jsem si předepsala ještě v ČR, protože jsem se mega těšila, až ho budu moct napsat. Reálně, z mý oblíbený kavárny na Tenerife. Maj tady sice hnusný kafe, ale je to zároveň nejlepší kafe ve městě 😃 Obsluha příjemná, barista se mě ptal, kam jsem se poděla a rovnou markoval flat white. DOMA.

Jako ty vole. Skoro 4 měsíce! V jedný vteřině život obrácenej vzhůru nohama. Ale už jsem zpátky a už je zase dobře.

Ale ten návrat nebyl zadarmo. To jako vůbec. 😃 Vymyslela jsem si poměrně slušný lety – na to, že bylo těsně po Velikonocích, tak jsem to zvládla za necelý 3 tisíce s Lufthansou (= klasický kabinový zavazadlo v ceně) a jedním rychlým přestupem ve Frankfurtu. Takže jsem si říkala, že pohoda, že to zvládnu. Ale nějak mi nedošlo, že jsem z Tenerife odlétala poměrně nadopovaná a asi i proto ten tlak moc nevnímala.

Tentokrát jsem ho vnímala. A hodně. 🙈 Na konci hodinovýho letu do Frankfurtu jsem fakt přemejšlela, jak zvládnu dalších 5 hodin. Ta hoďka byla tak akorát 👀 Pak ten rychlej přestup, kterej ale znamenal poměrně dlouhou chůzi a v letadle jsem byla nadšená, že mám trojku pro sebe a můžu si dát nohu hore. Jedna jediná volná trojka a zrovna ta moje! 🤩 Magic! ✨

Myslím, že tohle mě fakt zachránilo a let jsem přežila poměrně v pohodě. Ještě když jsem vylezla z letadla a došla k autobusu, cejtila jsem se poměrně dobře. Jenže pak hodinka čekání v Santa Cruz na další bus, hodinka a půl v busu a vylejzala jsem bez nohy. 🤣 Prostě přestala spolupracovat. Cejtila jsem jí jak nehybnej sloup, na kterej sice jde došlápnout, ale je to zatuhlý, bolavý a prostě divný. Naštěstí už pak jen 5 minut busem na pláž, rychlej nákup vody a nějaký snídaně a hurá domů. Yes! Ležím v posteli, poslouchám oceán a je mi krásně. 😍 VDĚČNOST LEVEL NEKONEČNO

Druhej den jsem si jen dojela na větší nákup do Icodu a bylo to tak akorát. Třetí den jsem myslela, že už budu ok, ale vůbec. Po 5 minutách „běhání“ po bytě snažíc se uklidit vybalený věci jsem pochopila, že mám zůstat ještě doma. Došla jsem si teda akorát k oceánu a jinak ještě odpočívala. Ale když se to moc nelepšilo ani čtvrtej den, začala jsem bejt trochu nervózní. Čtyři měsíce se těšíš na „svoje“ místa, svoje rituálky apod. a teď máš ještě pořád čekat? Wtf? 🙈

Jasný, počkalo to 4 měsíce, počká to ještě pár dní, ale kolik trpělivosti v sobě mám ještě najít? 😃 Pátej den (dnešek) byl naštěstí zlomovej, vyrazila jsem a teď tady píšu. Cesta do kavárny je do kopce a pamatovala jsem si ji nějak delší, než ve skutečnosti je. Díkybohu, že je kratší! 😁 Nahoru jsem to zvládla relativně v pohodě, ale ještě mě čeká cesta dolů. Jen na autobus, pěšky domů to ještě fakt nezvládnu.

A tak jsem tady. Ještě ne v plném zdraví, ale u svýho milovanýho oceánu. A u hnusnýho kafe. A u dračího stromu. A u maracujový zmrzliny v Garachicu a hlavně…v tenerifským vajbu!

Jak mně tenhle vajb a ta přirozená pomalost chyběla, to si ani neumíte představit! Byla jsem teď na 4 měsíce skoro zastavená, ale zastavená v rychlým světě, kterej má v něčem extrémní řád, v něčem extrémní chaos. Spousta nesmyslných pravidel, spousta zvyklostí typu „prostě to takhle je, tak se s tím smiř“ (a přizpůsob se) i problém dostat se do diářů některých mých přátel. A já už na to seru. 😃 Už se nechci probojovávat do něčích diářů, prostě buď se chceš vidět a zařídíš to nebo o to prostě nestojíš. Jo, takhle jednoduchý to je. Já to respektuju, ale managovat už to nebudu. Takhle už nehraju.

Moc bych si přála přenést tenhle vajb mezi lidi, který mám ráda. Jenže v tom evropským stylu žití je to skoro mise nemožná. Když žiješ na vesnici, jede ti aspoň hlava jak magor. Když žiješ ve velkým městě, tak tě zrychluje okolí, ani o tom nevíš. Mamky – kolikrát jste řekly dětem něco ve stylu „dělej, kvůli tobě nestíháme“? A tam to všechno pramení. 🙈 Nevyčítám, nemoralizuju, jen zvědomuju a chápu, že to někdy ujede nebo to nejde jinak. Ale třeba to příště už to půjde. No a to běhání po eskalátorech na metro, když za 2 minuty jede další? To je další strop! 😃 Ale bejvala jsem v tom taky! 👀

Takhle ten systém prostě funguje a dokud lidi nezačnou říkat STOP, tak se to nezmění. Tak já říkám STOP tady vám. Ono se nic nestane, když toho za den stihnete míň. Naopak. Možná pochopíte, co všechno jsou jen zarytý vzorce, vnitřní hlasy „měla bych“ a podobný nesmysly. Jasně, spoustu věcí za nás nikdo neudělá, ale to neznamená, že musej bejt hned!

Život se má žít, ne pořád přemýšlet o tom, co ještě „musím“. Protože nemusíš nic. Fakt.

Souhlasíš? Napiš mi do komentáře, co si o tom myslíš.