Během vteřiny všechno jinak

Dlouho jsem se neozvala. A těšila jsem se, jak budu psát článek o něčem prímovým, no ale vidíte sami 😁 Moje realita všedních dní  je teď takováhle. Kdo by to byl čekal, že téměř na rok přesně po mým loňským svezení sanitkou a pětidenním pobytu na JIP si tu sanitku znova zopakuju. A ještě k tomu na Tenerife 🙈 Bylo 12.12. a já šla na obyčejnej nákup.

Schylovalo se k bouři, o které jsme věděli, a tak jsem měla v plánu celý víkend nevylézt z bytu. Takovej ten Netflix víkend, dobrý jídlo a chill. A tak jsem pro to jídlo vyrazila. Nakoupit jsem ještě stihla, ale cejtila jsem, že něco je blbě. Nevěděla jsem co, ale bylo mi blbě. Takovej ten pocit na zvracení. A tak jsem nikam nespěchala, šla jsem si pomalu a přemejšlela, co to může bejt. No, už jsem to nevymyslela, vymyslel to za mě obrubník 😃

Šla jsem na přechod s tím, že přejdu, ale najednou vyjelo auto zpoza řady stojících aut a já udělala nějakej intuitivní „krok“. Krok dozadu? Nebo jenom takový to rychlý zastavení? Nevím. A byl tam obrubník. Pravou nohou jsem zachraňovala tu levou, u který jsem kdysi měla pochroumaný vazy, tak aby to přežila. Levá to přežila. Pravá ne. 🙈

Detaily asi není nutný zmiňovat, pár křupnutí jsem slyšela a cítila, takže nebylo o čem. Musím říct, že kolemjdoucí byli úplně skvělí, hned se seběhli a chtěli mi pomoct dojít do nemocnice, která je kousek. Ale já věděla, že to nepůjde ani náhodou. Tak volali záchranku a já seděla na tom prokletým obrubáku s nohou v ruce. No nic, jedeme vyzkoušet místní nemocnici a kvalitu cestovního pojištění.

A tady největší apel – NIKDY, ale opravdu NIKDY, nejezdi do zahraničí bez cestovního pojištění. Ani na blbej nákup do Polska. Já taky jela jen na nákup 😃

V nemocnici, kam mě odvezli, nefungoval rentgen 😃 To už jsem se smála, že to snad ani není možný! Naštěstí ho zvládli dát dokupy, všechno zrentgenovali, pak jsem dostala do žíly něco dobrýho a hurá do hajánkova. Bylo potřeba trochu porovnat kosti 👀 No a pak „hurá“ domů.

Volala jsem kamarádovi, kterej mi společně s jeho manželkou pravidelně zachraňujou prdel 🙈 Naštěstí jsem už měla příležitost jim už taky něco „vrátit“ a pomoci, když potřebovali. Do 10 minut byl v nemocnici a jeli jsme tour de lékárny, protože berle v nemocnici nedávaj a potřebovala jsem samozřejmě i něco na bolest a ředění krve. Jakoby bez něj bych to asi nedala. Z taxíku skákajíc po jedné noze pro berle, to by byl jinej hell 😃

Stačil ten hell doma. První dny klasika, bolelo to jako kráva a taky mě bolelo celý tělo, než si zvyklo na nový pohyb. Ty berle mám ještě ke všemu krátký, protože delší prostě neměli. Ještě na mě paní v lékárně koukala, jak kdybych chtěla něco neexistujícího 😃 Tak doufám, že mi je v ČR vymění. No ale to předbíhám…

Z nemocnice jsem odjela s termínem kontroly ve větší nemocnici, kde byla naplánovaná operace (šrouby) po tom, co sleze otok. Takže nezbývalo, než čekat. První dny se skládaly jen z koukání na filmy a přemlouvání se, abych si došla na záchod nebo udělat jídlo. Bylo to fakt ultra náročný a čekala jsem do poslední chvíle. Dokud to nebylo akutní, nemínila jsem se zvedat, protože všechno bylo prostě bolavý.

A nejvíc mě bolelo, že moje skvěle naplánovaný dobrodružství už neklapne. Měla jsem totiž koupenou letenku na 23.12. do Prahy, o který skoro nikdo nevěděl. Měla jsem být takový vánoční překvápko. Nejen rodině, ale i přátelům. Neskutečně jsem se těšila, měla jsem úplně takový to „chvění“, kdykoliv jsem na to pomyslela. No a teď jsem musela s pravdou ven. Když to půjde, tak poletím. A když to nepůjde, tak prostě někdy později.

Ve středu na kontrole to bohužel neklaplo. Otok byl stále velký, tak mě poslali domů s dalším termínem. Upřímně, srazilo mě to na kolena. Pomyslně teda, reálně to není možný 😃 Nejen, že díky tý manipulaci – vyndávání z dlahy a znovunacpání do dlahy – to zase bolelo jak kráva, ale zároveň se mi strašně nechtělo domů. Další dny, kdy i když máš hlad, tak se ti prostě nechce jít připravovat jídlo, kdy je challenge každá cesta na záchod nebo večerní sprcha. Kdy se ti shrnuje prostěradlo a ty ho s vypětím všech sil rovnáš půl hodiny. A nohu před spánkem polohuješ klidně i 2 hodiny, než se ti podaří usnout.

Ale u toho všeho jsem si říkala, že jsou to díkybohu jen kosti a i když to bude na dlouho, jednou to sroste. A zase budu skákat přes kaluže. Že prostě i když to celý bolí, jsem schopná se o sebe do určitý míry postarat. Nákup mi obstrarali kamarádi, do nemocnice mě taky odvezli a zbytek jsem prostě zvládla. I když ty vlasy ve sprcháči prostě zůstaly. Stejně jako růžovej sprcháč od mý barvy 😃 Ale to prostě počká.

Jak jsem psala výše, celý tohle drama jsem řešila s pojišťovnou, která v pátek zavelela: „REPATRIACE V PONDĚLÍ“. Nejdřív jsem se mega nadchla, ale pak mě to nadšení přešlo. Protože prostě v pondělí jsem měla další kontrolu, a kdyby byl otok ok, šla bych na sál. Takhle se v pondělí mám přesouvat a netuším, kdy se dostanu na sál. Je to potřeba samozřejmě co nejdřív, aby to nezačalo blbě srůstat. Jenže pondělí je 22.12. a přiletíme v 11 večer… 👀

Nicméně nakonec jsem neměla moc na výběr. Když jsem pojišťovně sdělila své obavy, bylo mi celkem drsně řečeno, že ať buď beru repatriaci teď nebo ať nechám bejt, ale v tom případě uzavírají případ s důvodem odmítnutí léčby. Což by znamenalo, že pozdější přesun do ČR by byl plně v mojí režii a bůhví, kdy by mi doktor povolil letět. Možná by bylo potřeba nejdřív absolvovat nějaký rehabilitace apod., který budou asi nejdřív v únoru (a to jsem asi optimistická).

Takže jo, no, letím, i když mám strach. Strach se rozplynul příjezdem paramedičky, kterou jsem si vyžádala, protože sama bych ten přelet prostě nezvládla. Ta mi všechno podrobně vysvětlila a pochopila jsem, že je to asi fakt ten nejlepší nápad v týhle šílený situaci. Jen bych si příště prosila trošku lidštější přístup operátora. Při ostatních callech byli všichni milí, ale zrovna tenhle důležitej call se fakt nepovedl. Spustil mi tak velkou paniku, že jsem obvolala známý v pojišťovně i bance, abych nekývla na něco nesmyslnýho. Cítila jsem zradu, nepochopení a měla spoustu otázek. 👀

No, ale už je dobře. Sedím zrovna v letadle a píšu tyhle řádky. S Kačkou je to fajn, probraly jsme spoustu našich cest, projely se sanitkou od mýho bytu až na letiště, kde jsem dostala vozík a slezla z něj až u vstupu do letadla. Sedím v 6. řadě a mám celou trojku pro sebe. U sebe všechno potřebný a v hlavě klid, že se všechno děje správně. Bojím se? Jo. Ale zároveň jsem fakt klidná. A za to neskutečně děkuju. 🙏 

Po přistání nás má vyzvednout další vozejk a venku sanitka a jedeme na centrální příjem do nemocnice. A tam zjistím, jestli si mě tam nechaj, nebo jak. Moje největší vánoční přání je strávit Štědrý den v nemocnici. Zní to šíleně, ale opravdu si moc přeju, abych už měla po operaci. 🙏 Tak uvidíme. ✨Další řádky, doufám, z nemocnice! 🙏

Zbytek přesunu byl hladký. U příletů už čekal saniťák s lehátkem, ze kterýho jsem slezla až v nemocnici. Z lehátka na lehátko pěkně. Jako musím říct, že ač mě pojišťovna (asistenční služba) docela nasrala, tak repatriace na jedničku s hvězdičkou! Zažít to nechceš, ale když už musíš, tak prosím přesně takhle pro všechny! 🤩 Byla jsem opečovaná a měla stoprocentní komfort celou cestu. Děkuju ❤️

No a jak to dopadlo? Ano, píšu z nemocnice! 🥳 Je 25. prosince a já jdu dnes na sál. Měla jsem jít už 23., pokud se to stihne, ale bohužel přivezly 2 urgenty, tak mě z přípravného sálu vrátili na pokoj. To byl, musím říct, dost úlet. Přišel obrovskej propad a já nemohla dělat nic jinýho, než to nechat projít. Brečela jsem hodně, ale zároveň to samozřejmě bylo pochopitelný. 2 krvácející břicha jsou víc, než 1 zlomenej kotník. Břicha maj vždycky přednost, tam není o čem.

Takže ležet a pohádky. Štědrej den byl pohodičkovej, měla jsem pár telefonátů a stavila se za mnou kamarádka. V nemocnici klídek, takže fakt pohoda. Já nejsem úplně vánoční člověk a v tuhle chvíli to asi dost pomohlo 😃 Bylo mi fuk, co je za den, hlavně, že ležím v nemocnici a operace je aspoň naplánovaná, když už ne hotová. Pokračování po operaci.

Teď už budu krátká. Odoperováno, sešroubováno a musím říct, že větší bolest, než tu po operaci, jsem asi v životě nezažila. Dostala jsem extrémní koktejl léků, dokonce i umrtvení nervů, ale stejně jsem myslela, že mi do tý nohy teď někdo vrtá zaživa. No hnus, usnula jsem až vyčerpáním a pak to naštěstí zabralo. Každým dnem se bolest naštěstí zlepšovala a interval léků se prodlužoval.

Je 29.12. a já jdu konečně domů. Bude to na dlouho, návrat k normálu bude bolet, ale to nejhorší už je za mnou. Takže do nového roku sice o berlích, ale opravená a hojící se ❤️

Musím říct, že hospitalizace ve VFN v Praze na Karláku byla skvělá. Všichni milí, pozitivní a užili jsme si i kopec srandy. Doufám, že už tady nikdy nebudu muset ležet, ale když už jsem musela, jsem ráda, že to bylo tady.

A teď už se nechám opečovávat od rodičů, dokud mi z toho nehrábne 😃

Krásnej vstup do nového roku přeju 🚀

A buďte na sebe opatrní.

J.

P.S.: Ty berle nebyly krátký, jen lékárnice, sestry na kontrole v nemocnici, kamarád a paramedička nezjistili, že se daj ještě prodloužit, i když to dost koumali (já to nekoumala a věřila jim) 🤣 Vyřešil to až doktor v Praze a já si přišla jak blbeček 😃 14 dní si ničíš záda na berlích, který si můžeš nastavit dobře – to zní jako já! 🤣