Život na cestách vs. stabilní život doma: Jaké vnímám plusy a mínusy a co bych si vybrala?

Sepsání tohoto článku mě napadlo ve chvíli, kdy se mě na tuhle otázku zeptala kamarádka a já vlastně nemoha najít úplně krátkou a jasnou odpověď. Ono se může zdát, že když člověka naplňuje cestování a na některých částech planety se cítí mega šťastný, tak není o čem. Jenže je 😀

Nejvíc jsem si to uvědomila na mé cestě Střední Amerikou. Byl to úžasnej zážitek a nejlepší rozhodnutí v mém životě, nicméně na takhle dlouhé cestě už mi trochu chyběla pevná půda pod nohama. Žít v jednom batohu je sice hodně úlevný a osvobozující tím, že toho člověk fakt moc nepotřebuje, ale spát skoro každou druhou noc na jiný posteli, v jiným městě, s jinýma lidma kolem po čase začíná být poměrně náročný.

Dalším faktorem ovlivňující mojí odpověď jsou zážitky. Na cestách, zejména těch delších, toho zažívám denně tolik, že postupem času už potřebuju vidět něco extrémně jinýho, novýho, nádhernýho, abych si řekla „vau!“. Je to jako doma – když denně chodím Prahou, často už mi nepřijde nijak mimořádná. Když jsem jela busem do San Salvadoru a všichni si fotili cestou nějakou sopku, já jsem se na ní už jen podívala a řekla „aha, sopka“ a víc mě nezajímala. Rozdíl mezi mnou a ostatními byl v tom, že já byla na cestě měsíc. Oni cca 1 týden.

Na cestách mi často chybí pokec s mými blízkými. Vydávám se totiž na často na druhou stranu světa a časový posun často znemožňuje to, abychom se sešli u mobilů a pokecali v reálným čase. Samozřejmě si s těmi nejbližšími necháváme zprávy a odpovídáme, když to jde, ale není to prostě ono. Není nad pokec u kávy nebo něčeho dobrýho. To je vlastně jeden z hlavních důvodů, který mě vždycky táhne domů. Setkání s blízkými a hodiny a hodiny povídání o všem možným i nemožným.

Další důvody jsou vlastní postel, vana a skříň, ze které denně vytáhnu čistý nezmačkaný oblečení 😀 Jo, tohle jsou prostě vymoženosti, po kterých se mi začne cca po měsíci stýskat a po návratu si je užívám do sytosti. A i teď, když píšu tyhle řádky. tak si říkám, jak je skvělý, že mi vlastně stačí jen takhle málo. A přesto se na cestách zdají být nedosažitelné 😀

Teda jako „normální“ člověk by si prostě zaplatil hotel s kvalitní postelí a vanou a třeba týden tam zůstal, jenže mě to nikdy nenapadne. Já cestuju ráda prostě jinak.

No, a jaká je realita stabilního života doma? Rozhodně ne tak skvělá, jak si vždycky myslím, že bude, když jsem na cestě domů 😀 Jasný – vlastní postel, vana a skříň mě mega uspokojí, ale po čase si zase zvyknu. Kamarádi si žijou svý vlastní životy, takže pokud je chci vidět, musím něco zorganizovat. Za většinou si musím dojet a nebo je uhánět o termíny.

A ne, nechci si tady stěžovat, tak to prostě je, jen je to pro mě někdy až moc náročný. Takže často vyrážím sama na kávu, na procházku, do kina apod. … a vždycky si pak říkám, že mi je líp sama u oceánu, než sama v bytě v Praze. Takže nadšení z návratu mě přejde cca po 14 dnech a já už zase začínám vymýšlet, kdy a kam odletím. Protože obyčejnej život mi tak nějak moc nejde.

A jak bych to tedy shrnula? Miluju návraty a taky miluju odlety. Jednou si přeju mít domov, ve kterým mi bude tak dobře, že nebudu pořád vymejšlet, co bych. Domov, kde bude živo i klid a jenom obyčejný bytí v něm mi bude splněným snem. Ale říká se, že domov máme v sobě, jen ho najít. Možná mi tedy jednou bude domovem život na cestách. Nebo naopak domov někde, odkud nebude potřeba cestovat.

Uvidíme, co život přinese 🙂