Projela jsem Střední Ameriku… Cože? PROJELA JSEM STŘEDNÍ AMERIKU!

Psala jsem si takhle příspěvek na svůj osobní Facebook, kde jsem sdílela celou cestu a najednou tahle věta. Cože? Kdy se to stalo a jak se to stalo? Já to fakt udělala! Nikdy mě to ani nenapadlo, vždycky jsem jen sledovala jiné cestovatele, který si vzali takhle větší sousto a říkala si, jak jsou skvělí a jak to musí bejt úžasnej zážitek. Ale nikdy mě nenapadlo, že to vlastně můžu udělat i já.

No tak jo, teď už si můžu konečně říct, že jsem asi udělala něco velkýho. Takhle to v tý svý hlavičce prostě mám. I když bylo pár jiných věcí, které jsem před jejich uskutečněním vnímala jako velké, tak se potom staly běžnou věcí a prostě součástí mého života. Tahle cesta všechno mění. To prostě není běžná věc už ani pro mě. To je prostě ÚLET!

Startovala jsem 17. ledna v Panamě a končila 20. března v Mexiku. Cestou zažila spoustu vau momentů, pár poprvé, zdravotní problémy i pocity neskutečnýho štěstí. Taky slzy a nepohodlí. Tunu smíchu a nekonečný proud radosti a svobody. Taková ta cesta byla. Nádherná, občas i těžká, totálně svobodná. Mohla jsem jet kamkoliv a užít si cokoliv. Boží.

Co bylo na začátku nejkrásnější? To, že jsem věděla…věděla každý krok jen těsně předtím, než se stal. Měla jsem lehký nástřel itineráře od mé kamarádky Lí, kterou tohle baví. Já vlastně vůbec nevěděla, jestli podle něj pojedu nebo ne, ale byla jsem moc ráda, že ho v mobilu mám. Nakonec jsem ten směr následovala a jen lehce si ho upravovala.

Ale každý další krok jsem zjistila až těsně předtím, než se stal. A to na tom bylo nejúžasnější. Že prostě nic nemusím a neřeším, kde budu za týden nebo že už musím booknout ubytování v další zemi. 

Prostě jsem byla v přítomnosti a jen minimálně vystupuju do budoucnosti. Jako zjistit si bus a možnosti ubytování večer před plánovaným odjezdem je dobrej nápad – nestojíte pak jako trubky na zastávce s tím, že do vašeho místa nic přímo nejde a musíte na svý trase kus zpátky. To se mi stalo v Panamě.

Zpátky jsem ale nakonec nejela a zaplatila si shuttle bus. Ten je sice několikrát dražší, než místní doprava, ale někdy to za to stojí. Zejména ve chvíli, kdy víte, že byste místní dopravou možná ten den ani nedojeli nebo dojeli prostě mega pozdě.

Tenhle způsob cestování rozhodně není pro každýho, ale já jsem ráda, že jsem se k němu za ta léta dopracovala. Dřív jsem taky plánovala každej prd a stresovala se každou komplikací, ale už to odmítám. A můžu si to dovolit samozřejmě i díky tomu, že moje cesty nejsou na týden, většinou už ani na 14 dní.

Projela jsem 7 zemí. Které to byly a jak dlouho jsem se kde zdržela?

A jestli ty čísla neseděj, tak sorry. Mám sice vystudovanou ekonomku, ale i můj poslední zaměstnavatel věděl, že čísla a já…to nejde úplně dohromady 😀

Určitě za tyhle krátký časový úseky nemůžu řict, že bych danou zemi znala, ale atmosféru a pocity jsem si všude nasála. Na 100% můžu říct, že bych se znovu podívala do Panamy, Guatemaly a samozřejmě i Mexika, které už znám a byla jsem tam asi počtvrtý. A proč do těch ostatních zemí ne?

Byly krásný všechny a jsem moc ráda, že jsem je navštívila, ale jednou prostě stačilo. U Nicaraguy bych možná udělala výjimku, protože ta příroda je tam neskutečná, ale rozhodně bych jela s někým. Jako samotná holka jsem tam byla hodně často terčem pokřikování od místních mužů. Řekněme, že jsem se jim hodně líbila a dávali to hodně nechutně najevo.

Žádný nebezpečí mi asi nehrozilo, ale bylo to prostě nepříjemný. Natolik, že to u mě Nicarague poškodilo jméno. Ale i tak jsem si to tam moc užila.

V Costa Rice jsem byla opravdu jen na skok, ale za srdce mě nechytla. Den u Karibiku byl zvláštní a necítila jsem se tam úplně bezpečně. 3 dny v horách byly skvělý, viděla jsem tam poprvé v životě lenochody v jejich přirozeným prostředí. Ale nějak si myslím, že to, co je v Costa Rice, najdeš i v zemích okolo. Ale možná se samozřejmě mýlím a rozhodně neříkám, že si mě nikdy nepřitáhne.

Salvador bylo úžasný zažít, sama bych se mu asi vyhnula (stejně jako Hondurasu), ale odtud jsem už měla na svý cestě sparinga. Mojí milovanou Lí. Ano, tu, kterou tak baví plánovat trasy. Jsem ráda, že jsme Salvador spolu zažily a můžu říct, že naše trasa byla opravdu bezpečná a nádherná. Ale vlastně jsme tam asi viděly vše, co jsme mohly, a na návraty mám radši prostě jiný místa.

Honduras byl opět rychlovka a původní plán měl být ještě rychlejší. Cílem byl Copán a jeho ruiny. Copán byl úžasnej, a protože se nám tam moc líbilo, rozhodly jsme se hecnout to ještě ke Karibiku. Tam přišlo trochu zklamání. Nevyšel nám výlet po karibských ostrůvcích a La Ceiba nemá jinak moc co nabídnout. Takže jestli ještě někdy Honduras, tak Roatán a Utilu. Z pevniny jsem viděla, co jsem vidět měla, takže tam už ne. I kvůli (ne)bezpečnosti.

Každý jsme jiný, takže je možný, že s mým shrnutím možná nesouhlasíte. A je to dobře. Protože nejlepší je prozkoumat si danou zemi po svém, jít za tím, co vás zajímá a ne za tím, co tady píšu já. Pokud budu někoho inspirovat, budu moc ráda, ale neberte to moje psaní nijak dogmaticky.

Na závěr chci říct, že jsem si splnila sen, který jsem nikdy ani nesnila a že mě tahle cesta hodně změnila. A doufám, že mi tenhle nadhled zůstane. Peace, love and chill!