Od závislačky na druhých k sólocestování

Vždycky jsem byla ten typ člověka, který potřebuje zážitky s někým sdílet, aby mu dávalo smysl je vůbec prožívat. Je to asi poměrně běžná lidská potřeba, ale teď už si říkám „so what jako, to pořád budu čekat, až bude mít někdo čas?“. Navíc je to taková blbost! No uznejte, copak si zasloužíme prožívat hezký věci jen tehdy, když je u toho někdo jiný?

Vím, že jsem se teď dotkla trochu kontroverzního tématu, a vím, jak se teď někteří z vás cítí. Byla jsem jednou z vás a teď bych se buď vytočila, nebo hledala výmluvu ve stylu „no jo, jenže ona to má tak jednoduchý, protože…(doplňte si sami)“. Ne, nebylo to jednoduchý vydat se sama na první cestu.

Jenže jsem dostala příležitost odletět na měsíc na Tenerife a nikdo neměl tolik času nebo peněz, aby jel se mnou. Navíc jsem tam potřebovala pracovat, takže jsem ani vlastně nebyla moc lukrativní spolucestovatel. Tak jsem se na celou cestu buď mohla vykašlat, nebo vyrazit sama. Asi tušíte, jak to dopadlo.

Všechno ale nebylo tak růžové, jak se může zdát. Ten měsíc pro mě byl hodně náročný a vlastně jsem se už po 14 dnech těšila domů. Měla jsem pocit, že mi doma něco utíká, že na mě lidi zapomínají, a že mám být prostě někde jinde. Naštěstí se to pak otočilo. Přijala jsem tu situaci tak, jak byla, a začala si to užívat. Na posledních pár dní za mnou přiletěla kamarádka, tak jsem si to užily i ve dvou, a společně pak odletěly domů.

Ten měsíc na ostrově byl důležitým semínkem pro moje další cesty. Nebyla to vůbec ideální cesta, ale přesto jsem za ní neskutečně vděčná. Otevřela mi totiž obzory. Najednou jsem zjistila, že odletět sama není nic složitého. Jen je potřeba vědět, proč odjíždím, co chci zažít, co se chci dozvědět sama o sobě a proč, kdy (jestli) a s čím se chci vrátit. Sbírat zážitky jako houby po dešti je sice fajn a miluju to, ale cestuju i z jiných důvodů.

Cestování na sólo přináší obrovské benefity v tom, že jste prostě jen a jen sami se sebou (pokud chcete). Ale zároveň můžete potkat spoustu inspirativních a fajn lidí (pokud nejste totální introvert v seznamování, jako já).

Při myšlence, která mě teď napadla, se směju jako blázen, protože ještě 2 roky zpátky bych nevěřila, že to napíšu. Ale napíšu! Zkuste to…zkuste odjet na pár dní někam sami. Není nutný to hned hajpit na měsíc, jako já, ale je skvělý začít. Nejezděte ale v roli oběti, že se vám bude stýskat, nebo že to nezvládnete. Hoďte si do hlavy pozitivní myšlení a vyražte na svoji první sólo cestu! Budete koukat, co všechno se o sobě dozvíte.

A co jsem se o sobě dozvěděla já?

Že mě baví dělat to, co mě zrovna teď napadne a nemuset to konzultovat ani komunikovat s někým dalším. Že miluju klidně skoro celý den mlčet a jen pozorovat okolí. Že můj přirozený biorytmus je úplně jiný, než jsem si do svých 36 let myslela. Že najednou víc vím, co mi mé tělo říká a co potřebuje. Že se ráda vracím domů. Že 6 týdnů sólocestování je pro mě asi strop. Že moc ráda beru na cesty vás všechny, co mě sledujete na instagramu.