Na co se po návratu těším a co mi bude chybět?

Na konci každý cesty jsem si vždycky na tuhle otázku odpovídala. Teď už to přišlo i během ní, protože přeci jenom je už poměrně dlouhá a ty věci vyplývají a povrch samy. Čím delší ten čas je, tím více zjišťuju, že některý věci mi už nejsou komfortní. Zároveň si ale uvědomuju, že je spousta věcí, které mi budou chybět.

Na co se teda těším?

Na to, až si sednu v autobuse rovně. Při mých 180 cm se mi to tady povedlo asi jen 2x v nějakém větším autobuse. Chickenbusy a minibusy jsou tu stavěné pro místní lidi a nebudem si lhát, když jdu mezi místníma, občas mi to připomíná jako chůzi ve vysoké trávě 😀 Když potkávám jednotlivce, tak mi to ani tak nepřijde, ale když se motám davem, tak to nejde nevidět. Ženy jsou tu tak o půl metru menší, a to nekecám. A muži určitě nemají víc než 170 cm. Neumím si představit, jak se do autobusů složí třeba dvoumetroví cestovatelé.

Na to, až si pořádně vyperu. Jsem mega vděčná za prádelny, protože díky nim můžu jezdit se svým malým batůžkem a nemusím toho tahat mraky. Protože, nebudem si lhát, praní v ruce na mě zaprvé není, a zadruhé by mi ani nestíhalo uschnout.

No ale kvalita praní, to je jiná 😀 Miluju bílý trička, tak jsem si na cestu vzala jen bílé, ale po prvním praní už byly čímsi obarvené a postupem času byly šedivější a šedivější. Částečně jsem s tím počítala, na cesty vždycky beru starý věci, ale po těch dvou měsících to je teda úlet. Vlastně byste ani nepoznali, jestli to je vypraný nebo ne, kdyby to tak skvěle nevonělo.

Na brambory. Jo, i na takovou drobnost se můžete víc než těšit. Ne, že by tady brambory nešly sehnat, v restauracích určitě, ale já se nejradši stravuju na ulici a mezi místníma. A tam na brambory narazíš opravdu jen zřídka. Měla jsem je cestou asi dvakrát. Jednou nějakou kaši v Panamě, podruhý vyloženě vařenou bramboru v Hondurasu. Takže až přijedu domů, kupuju okamžitě pytel brambor.

Na svoje boží domácí snídaně. Jako jím doma v podstatě to samý – jogurt a ovoce (a granolu, semínka, ořechy apod.). Ale tady mi to spíš přijde jako parodie na jogurty – yoplait a jemu podobné plné želatiny a jogurtový kultury aby pohledal. Takže prostě moje bílá miska plná opravdovýho jogurtu (nebo kokosovýho yoguardu) s ovocem, granolou, seminky a ořechy. A včelím pylem občas. Ten si chci odtud odvézt, protože za zlomek ceny dostaneš opravdu přírodní nálož.

Na to, až neucítím veškerý možný smrady, který si můžete jen představit. Zejména v odlehlejších částech měst to prostě sem tam dost často smrdí. Nebo i na mercadu (masem) a za mercadem (odpadkama).

A starý auta a autobusy produkujou takovej smrad, až to dusí. Ale aby to tady nevyznělo, že celá Střední Amerika smrdí, tak tak to rozhodně není. Jen se prostě pohybuju hodně venku a tomuhle se nevyhnu. A já se svým citlivým nosem prostě občas trpím.

Místní jsou ale tak vyvonění, že si občas přijdu blbě ve svým vytahaným zapraným triku 😀 To se jim zas musí nechat. Ať mají sebestarší oblečení a sebemíň zubů, tak prostě a jednoduše voněj.

Na svoji postel, vanu a gauč. Nemám přesně spočítaný, kolik ubytování už mám za sebou, ale 30 už to bude určitě. A 30 ubytování znamená taky 30 postelí, 30 koupelen, 30 záchodů apod. Když mi tohle došlo, říkala jsem si „vau“…moje tělo je natolik přizpůsobivý, že mi tohle ani nedošlo.

A v neposlední řadě na své přátele a svoji rodinu samozřejmě. Za ty 2 měsíce člověk zjistí, kdo je mu opravdu blízko a kdo ne, a fajnově se to vyčistí. Na každé cestě tím trochu trpím, ale po každé cestě jsem za to mega vděčná. Prostě to šetří energii pro ty skutečný přátele.

A na co se teda netěším?

Až budu za exotický ovoce platit zase ranec. Až uvidím ty vypnutý obličeje lidí v ČR. Budu se je zase snažit rozesmát a rozsvítit, ale je to kolikrát řehole, co vám budu povídat. Na uspěchaný evropský svět. Do toho už nechci zpátky a věřím, že když opravdu nechci, tak už mě to zpátky nesemele. A pojedu si svojí tady čerstvě nabytou maňanu.

Netěším se taky na to, že mi asi většinou nebude chutnat kafe. Protože to středoamerický je prostě za mě nejvíc top a v běžných kavárnách, do kterých chodím, zas budu trochu na štíru. Netěším se na to počasí, do kterýho se budu vracet. Už bude sice snad něco i kvést, ale prostě zima ještě. Ideální návrat by byl tak v červnu, ale co je na světě ideální, žejo 😀

Tak jako vždycky všude je potřeba si prostě vážit toho, co teď máme. Teď myslím jak na cestách, tak i doma. Na těch cestách se to vždycky ukáže, ze kterých svých nároků nechceme slevovat, nebo jsme schopní slevit jen na určitou dobu. A zároveň když se vrátíme z cest, tak okamžitě vidíme, co bychom si rádi dovezli domů, ale nejde to. Protože se to prostě běžně vyskytuje na druhý straně světa.

Proto se nabízí říct: „Cestujte, otevírá to nové světy i nová témata.“