Měsíc v ČR za mnou a už se těším na tenerifský klídek

Tyyyyy vole, tak to je zase jízda! 😅 To si takhle letíš do ČR a máš jen 2 plány – Healing festival a týden s neteřema. Najednou je měsíc pryč, za 14 dní chceš odlétat, ještě ses nezastavila a ani nezastavíš. Teda…kecám… Dopřávám si podstatně víc odpočinku, než tomu bylo kdy dřív, ale čas mezi těmi odpočinky je taaaaak inteznivní, že si myslím, že si moje tělo pořádně odpočine až zpátky na Tenerife.

Jsem vděčná za všechno, co tady zažívám, protože to jsou úžasný dny a týdny, ale zároveň už se moc těším, až si najedu zase do módu, kterej je mi bližší – žádný plánování, život ve flow. Tady je to teda taky asi flow, ale jako kdyby někdo zapnul 20 násobný zrychlení 😅

Přiletěla jsem si užít český léto… ehm… 😃 jako ano, v červenci bylo asi ještě hůř, ale ty studený teploty a hlavně studený noci mi fakt příjemný nebyly. První noci na Healing festivalu mi ve spacáku nebylo vůbec fajn, i přes den my byla ve stínu docela zima (tentokrát jsem tam byla pracovně a stánek jsme měly ve stínu), ale naštěstí se pak teploty zvedly a ve chvíli, kdy všichni chcípali na vedro, já byla konečně spoko 😃

Healing je takový místo setkání se všema mýma soul animals. Hodně lidí tam jezdí stihnout co nejvíc přednášek, workshopů i prožitkových setkání (a je to v pořádku, vstupenka stojí ranec, tak je potřeba si to užít do plnejch a po svým), ale mně stačí jen procházet areálem a sem tam se nechat nějakým místem „vcucnout“. Takže to bylo tak, že jsem šla třeba jen na záchod a vrátila se za 3 hodiny 😃 Protože vždycky potkáš někoho, s kým se zasekneš nebo se stavíš na dece, která je tam celý festival a vždycky tam někdo chilluje nebo přijde, když tě tam zaregistruje anebo tě nečekaně „vcucne“ nějaký program.

A takhle chci vlastně žít celej svůj život 😃 Jen tak si plout a nechat život, ať se děje ✨🩷

Po Healingu mi hned začínala další „šichta“ s dětičkama. Mám 2 neteře, 10 a 6 let a každý rok jim věnuju týden času, kdy jsou u babičky na prázdninách. A ač je to často docela náročný, neměnila bych. Jejich „a tetooo?“ jsem si nechala dokonce i vykérovat 😃 Protože v tom je všechno – jejich nejčastější hláška, jejich iniciály, moje vděčnost za to, že mě milujou a spousta srandy, kterou jsme si společně užily. A letos jsem dokonce i vnímala, že z toho nejsem tak fyzicky vyřízená, jako loni (stárnou a moudřej! 😃). Mentál (svůj) teda radši nekomentuju, tam se nic nezměnilo. 😃

Pak přišel týden v Praze, kterej měl být klidovej, ale tak nějak to moc nevyšlo. Chci se vidět samozřejmě se všema, tak bylo potřeba to začít nějak skládat. Plus pracovní věci. Takže ten týden utekl jako voda a já se začala chystat na týdenní retreat 👀 A jako…tam se stalo takových věcí, že to budu vstřebávat ještě hodně dlouho.

Zažila jsem tanec, kterej mě vystřelil až do vesmíru, ale poslal i do pekel (bez jakýchkoliv omamných látek – retreaty jsou obecně alcohol & drugs free), Oshovu dynamickou meditaci, kde jsem si vykřičela hlasivky, očistu kopřivou, kdy si natrháš kopřivy holýma rukama a necháš se jimi sešlehat (oukej, zní to asi hodně ezo, ale je to skvělá věc, kterou jsem už párkrát předtím zažila a ráda si jí kdykoliv zopakuju), cca 36 hodin v masce na oči, čili v úplné tmě, kdy jednu noc spíš v lese jen tak ve spacáku a spoustu dalších věcí, o kterých se možná rozepíšu jindy, pokud bude zájem (musím vám to trochu dávkovat 😅).

Takže se po 6 dnech vrátíš s tolika zážitkama, aha momentama a uvědoměníma jako bys byla pryč třeba měsíc. Bylo to skvělý, těším se někdy na level 2, ale teď už prosím klid! 🙈 (akorátže vůbec…)

Posledních cca 14 dní v ČR přede mnou a můj kalendář hlásí plno. Už jsem ve fázi, kdy si tam nechávám volná místa pro sebe a dávám si max 2 fyzický schůzky denně, ale i tak vím, že je to dost na hraně. Na příště si dávám předsevzetí, že kdo se se mnou bude chtít vidět, přijede si za mnou 😃 Nebo se sejdem max na půl cesty. Protože jak jednou zpomalíš, už není cesty zpět. Už nechceš všude být a za den objet republiku. Už si řekneš, ať ti ten druhej taky trochu ulehčí a přiblíží se. Prostě už to není možný táhnout všechno sama.

Možná se to zdá trochu děsivý, že už nikdy nestihneš tolik, jako dřív. Ale věř, že je to ta správná cesta. Čím míň plánů, tím víc zážitků a tím spokojenější já. Najednou víc vnímáš sama sebe, svoje tělo – víš, po čem touží, co chce jíst, aby se vyživilo, kdy potřebuje odpočinek, abys nebyla zbytečně podrážděná apod.

Zpomalování je takovej retreat 24/7. Pokaždý, když ti dojde, že jedeš zbytečně rychle, udělej nějakou maličkost, kterou zpomalíš. A uvidíš, kde budeš a rok… já po těch 5 letech zpomalování dost čumím 👀.