Jaký to je žít si na punk?

Mně by vůbec nenapadlo, že něco takovýho dělám, ale před mým stěhováním jsem si všimla, že mi to říká čím dál víc lidi. Takový to: „No jo, jenže pro takovýho životního pankáče jako seš ty, je prostě stěhovačka brnkačka, to se nedá srovnávat s normálníma lidma!“ 😁 A já k tomuhle teď chci něco říct…

Myslím, že se tady mezi váma čtenářema objevují i lidi, co mě znají od dětství. Co mě znají z dob, kdy jsem zdaleka tak punkerskej život neměla. Všechno bylo děsně složitý, moje sebevědomí i sebehodnota byla na nule a byla jsem vystrašená ze všeho. Bála jsem se nejvíc toho, že mě lidi nebudou mít rádi, že nezapadám, že jsem prostě jiná. A přála jsem si být životní pankáč. ✨

A záviděla jsem to těm, co se s tímhle statutem narodili. 😁 Jenže teď vidím, jak si ti pankáči sami nastavili svět plný limitů a vzorců a toho, co se má nebo nemá. A žijou životy někoho jinýho. 

Znáte takový lidi? Kteří byli plní snů, nic nebyl problém, určitě vyletí až ke hvězdám. A teď? Jsou to pupkáči, kterým stačí jít do fachy a z fachy domů na gauč a dát si pivo. A kde jsou ty sny? Pohřbený někde hluboko pod tisíci přesvědčeními a vzorci, který si nastavili nebo spíš nechali nastavit. (Pozn.: tohle nemá bejt hejt, pokud jsou v tom nakonec spokojení, je to v pořádku a vlastně i pokud nejsou, ale nechtěj s tím nic dělat, tak je to taky v pořádku, jen to není moje cesta)

A víte co? Jsem ráda, že já to mám přesně naopak. A že si letím ke hvězdám teď! 🤩🚀 Protože SKY IS THE LIMIT. Jak osvobozující bylo tohle zjistit. A zjistit to, že můžeme opravdu naprosto všechno, co chceme. Uvědomila jsem si, že to, že jsou pro některý lidi nějaký věci nebo životní situace standardem nemusí být můj standard. Magic is my standard! ✨

A tak jsem se už asi tisíckrát ponořila sama do sebe a postupně se dozvídala, kdo jsem vlastně já? Co chci vlastně já? Chci vyměňovat svůj čas za peníze v korporátu nebo chci prostě zkusit něco svýho, i když to třeba nebude zazačátku taková bomba? Chci mít práci, která mě sice docela baví, ale to prostředí už ne? Nebo radši vezmu komp a lehnu si na lehátko na pláži nebo u bazénu a dám si k tý práci něco dobrýho? A v pauzách si užiju slunce a oceán? 

Věř nebo ne, u oceánu dosahuju největší pracovní efektivity, protože chci mít brzy hotovo a užít si to, že jsem tady a že si můžu dopřát to, co mám nejradši. Slunce a oceán. V plný přítomnosti a plný vděčnosti za to, jak jak jsem si svůj život zařídila.

Dá se říct, že jsem prostě pochopila, co je můj život a že čím víc budu snít a pozitivně myslet, tím jednodudšší a úžasnější ten život bude. Už se dávno netrápím tím, jestli mi na mý cestě nepojede autobus dneska. Tak pojede zejtra, noaco 😁 Asi tady mám teda ještě zůstat a užít si tohle místo.

Stejně tak neřeším, že jsem si v lednu naplánovala být pár měsíců na Tenerife, najít si byt a usadit se … A zase bylo všechno jinak. Jasně, byl to proces, ne, že ne, ale bylo by divný, kdyby nebyl. A tak se prostě plány mění a já následuju příležitost, která se mi naskytla. A tak je to se vším. Následuju příležitosti. A příležitosti nesou co? Zážitky, zkušenosti a plno skvělých věcí.

Dřív jsem říkala, že jsem „hackla“ život, jenže to není hack, to je jeho pravá podstata. Nechat věci, ať se dějou a pozorovat. A pozorovat, co to se mnou dělá a proč. To je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

Věř nebo ne, ale rejpání se sama v sobě dává ten nejlepší návod na život. A vím, že to teď čteš i ty, pro koho je rejpání v sobě nebo třeba terapie něco směšnýho nebo nepochopitelnýho. Jen možná … nesuď, co nezkusíš! 😉

A jaký teda je žít si na punk? Osvobozující, úžasný a takový v lehkosti. A to je přesně to, co ve svém životě chci. Svobodu, jednoduchost a úžasný všechno! 😊

A to přeju nám všem! ❤️

—————————————

No … tenhle článek jsem napsala několik měsíců zpátky a měla ho tady připravenej pro období, kdy nebudu mít čas tolik psát…no…nějak se k vám nedostal, neb jsem na něj úplně zapomněla 😃 Nechci ho přepisovat, protože tenkrát tohle všechno byla pravda a moc se těším, až se do toho mentálního nastavení zase vrátím (makám na tom). Ale jak je to aktuálně? Ty vole…

Můj život na punk už nějak přestává bejt vtipnej 😃 Resp. ten, kterej jsem popisovala výše je vtipnej pořád a přesně takovej lajf chci žít, ale teď se mi to úplně nedaří. Přeci jen je nějaký zázemí potřeba a já ho už půl roku nemám. A i když mi furt hlavou běží věta „netlač řeku, teče sama“, tak už některý dny docela šílím, jiný brečím a další si užívám úplně na max. Vím, že jsem přesně tam, kde mám být, ale leze to už kapánek na mozek. Trpělivost, to je to, co mě tahle situace učí (a já už myslela, že jí mám celkem zmáknutou).

A tak chci tímhle dodatkem říct, že je to normální. Bejt ve výstřelu a předávat všechnu tu praxi a moudrost a třeba někoho i trochu popostrčit nebo nasrat (a tím popostrčit)… Ale taky je normální rejt držkou v zemi … důležitý je nezůstávat v tý díře moc dlouho. A tak jsem ke svým narozeninám pár dní zpět vyslovila několik svých přání a snů, vlastně takovou vizi, jak by měl ten následující rok vypadat, tak mi držte palec. 🚀 Ať jsem brzy zas nahoře. 😊