Jak si sbalit věci a přestěhovat se k oceánu (nebo kamkoliv jinam)?

Na tenhle článek mě přivedl jeden z vás, čtenářů 😊 A protože jsem tu otázku dostala ve chvíli, kdy jsem nastupovala do letadla, rozhodla jsem se to celé tady v letadle sepsat pro vás všechny. A čtenáři po přistání nahraju asi dlooouhou hlasovku, ať nemusí čekat, než toto publikuju (Vašku, zdravím 😊).

Takže jak na to? Na jednu stranu je to brutálně jednoduchý, na druhou brutálně složitý. 😁 Jednoduchý proto, že je to fakt jen o jednom rozhodnutí. Složitý proto, že tomu rozhodnutí často předchází měsíce a roky nespokojenosti a chuti to změnit. A přesně tak jsem to měla i já. Tenhle příběh bude dlouhej, ale cítím, že každá ta věta je potřeba.

Přiznám se, že jsem v sobě na dlouhou dobu touhu žít u oceánu zavřela, protože jsem „moc stará“, „měla bych se už usadit“, „neumím jazyk“ apod. A víte co? Byly to kecy! Jen kecy, který mě udržovaly v komfortní zóně, v teplíčku, ve smrádečku. 😁 Na druhou stranu – dělala jsem to nejlepší, co jsem v té době uměla a prostě se všechny ty věci musely stát, než jsem dozrála k tomu udělat ten krok.

Tím chci povzbudit všechny, kdo si v tom smrádečku taky žijou, ale třeba by jednou chtěli… Nebo si tyhle sny nedovolí ani snít. Vám všem říkám – všechno je možný, a čím víc tomu otevřete dveře, tím dřív se to stane skutečností. Protože když dojdete do určité fáze, není cesty zpět! 🤩 A to je, sakra, skvělý! Protože sny si prostě máme plnit. Všecky. I ty dětský. Ty obzvlášť.

V dětství jsem měla jednu oblíbenou knížku. Měla asi 4 takový ty tvrdý listy a byla o velrybě v pruhovaným tričku. Ta velryba si prostě plula světem v námořnickým tričku. A já celou tu cestu prožívala s ní. Jako bych byla ona. 😍 

Detaily si už nepamatuju, ale aktuálně si ve svých 37 letech přijdu jako ta velryba. A jsem za to neskutečně vděčná! Mami, najdi tu knížku a schovej mi ji, prosím. ❤️ Mimochodem i cesta Mexikem mě 2x zavede k velrybám…a k těm mám opravdu hodně blízko. ✨

Tím jsem chtěla říct, že ty dětský sny nejsou jen obyčejný sny, ale jsou to velký věci, ke kterým je vždycky dobrý se vrátit. 😊 Ufff, tenhle článek bude asi fakt dlouhej 😁 Jsem naměkko a nemůžu si pomoct, tenhle příběh prostě musím sdílet celej.

Roky plynuly a mně jednou někdo řekl, že letenky jsou drahý a že sny lítat po světě jsou prostě moc veliký a tolik peněz mít nikdy nebudu. Když jsem poprvý pochopila, že se doba změnila a že už to opravdu jde lítat zapakatel, otevřel se mi svět. A sen se vrátil. I když jsem se bála snít až takhle daleko, tak to tam vždycky bylo. Žít u oceánu… procestovat svět… Já, jedna obyčejná holka z východočeský vísky.

Všechny peníze, který jsem si kdy vydělala na brigádách, jsem investovala do cestování. Oukej, bylo taky hodně propařených nocí a díky cestování, práci a parties jsem platila i školu, ale to už je jedno a tak nějak to k tomu patřilo. Prostě co zbývalo, vše šlo do letenek a poznávání světa. Ale pak mě zase zastavilo myšlení.

Srdce mě táhlo na Erasmus, byla jsem přijatá a měla jsem odletět na Azory. Ale zase ta hlava – nemáš dost peněz, to neuplatíš, nechceš se vzdát bydlení a převést věci zase k rodičům. Nejde to. Neodletěla jsem. A život u oceánu jsem si zavřela. Strachem a egem. Dodnes jsem na Azorech nebyla, ale poletím. Musím. Mám tam přeci nějaký nevyřízený věci. 😁

S prací na HPP v několika korporátech mě vypustilo dál do světa a mohla jsem si dovolit delší a častější cesty. I když limit počtu dní dovolený byl pro mě čím dál tím víc omezující. Nicméně už jsem věděla, že cestovat potřebuju. Že je to součástí mě a že ať si každej klepe třeba na čelo, prostě víc než cesty není.

Jenže čím víc prostoru pro svoji vášeň dostanete nebo si vytvoříte, tím míň už jde vracet se do starých kolejí. Samozřejmě je jen na vás, jestli to prostě přijmete a z každý dovolený se vrátíte s tím, že tak to prostě je, to je život a určitě zase někam poletíte, ale doma je doma. A pokud je to pravda, tak je to naprosto v pořádku.

Pokud to pravda není a je to jen něco, čím se uchlácholíte a víte, že doma do další dovolený prostě nějak přežijete, bylo by fajn začít přemýšlet o změně. 😊 A ne o změně proto, že v ČR se žije na hov…, protože to není tak úplně pravda. ČR je pořád v TOP20 míst k žití. Takže pozor na to, z jakýho důvodu chcete pryč.

Protože pokud je to kvůli politice, životnímu standardu apod., tak si pravděpodobně moc nikde jinde nepomůžete. Možná vyděláte víc peněz, ale co ten život jako takový? Bude tam skutečně lepší? Ale třeba se mýlím, klidně pojďme debatovat. 😊

No ale teď už technicky k tomu, jak to udělat

Protože všichni musíme někde bydlet, žejo, občanství se taky asi vzdávat nechceme, možná chceme i český zdravotnictví? Já teda zatím jo. Rozhodnutí jako takový nakonec není tak těžký, protože když vás srdce opravdu táhne ven, stačí se tomu prostě otevřít a za chvíli zjistíte, že jinou cestu už nechcete. 😊

No a pak je tady čas na to začít vymýšlet, čím se budte živit. Já jsem si zvolila online podnikání, protože i když už žiju u oceánu, cestovat budu stejně vždycky, tak je potřeba mít možnost pracovat odkudkoliv. A online se dá dnes dělat všechno – e-booky, webináře, online programy můžete dělat úplně na cokoliv. Klidně i na to, jak postavit dětem domeček na stromě. Nebo jak si vypěstovat svoji zeleninu.

Sehnat práci ve vašem novém doma může být jednoduchý, pokud se usadíte někde v turistický oblasti a budete pracovat v restauraci nebo v hotelu. Pokud chcete specifickou pozici, třeba tu, co děláte v ČR, je už potřeba dobře mluvit místním jazykem a taky se „perete“ o místa s místními samozřejmě. A nebo se nechte relokovat ve vaší práci, možností je opravdu spousta. 😊

Pustit bydlení se může zdát jako šílenost, ale zase – když už se rozhodnete, litovat na 99% nebudete. Pokud je nemovitost vaše, je to úplně pohoda, stačí ji pronajmout. Nemusíte ji hned prodávat. Pokud jste v nájmu, věci prostě rozprodáte nebo si pronajmete kontejner, kde je uskladníte do doby, než se skutečně usadíte a přemístíte je za vámi.

Trvalý bydliště buď vyřešíte třeba s rodiči nebo se prostě necháte odhlásit majitelem bytu. Pak dostanete trvalé bydliště na místním úřadě. 😁 Jo, zní to trochu jako bezdomovectví, ale v dnešní době datových schránek to je prostě v pohodě (aspoň za mě, já jsem právě v očekávání, kdy mě majitel odhlásí). Sama jsem to udělat nemohla, protože bych musela dodat novou adresu, kterou nemám.

No a pak už jen stačí začít hledat svoje nové doma! 🤩 Musíte se rozhodnout, jestli chcete naplno pryč a přestat si platit i socku a zdrávku, nebo si to v ČR nechat. Já to zatím mám v ČR a uvidíme, jak dlouho to bude dávat smysl.

To je k technikáliím asi opravdu všechno – pokud mě ještě někdo něčím doplníte, ráda to do článku přidám, ať je stoprocentně kompletní. Popravdě já to moc neřeším, všechno si jedu tak trochu na punk … však ještě ani nemám to dlouhodobý bydlení, ale prostě už na Tenerife žiju a jsem tam doma. ❤️

Myslím, že jsem vám v tomhle dlouhatánským článku sepsala všechno důležitý, včetně mý cesty k tomuhle životu. Protože to prostě je cesta ať chcete nebo nechcete. Jsou samozřejmě lidi, kteří najednou prásknou do stolu a letěj, aniž by o tom předtím někdy mluvili, ale stejně si myslím, že to v nich někde hluboko bylo celej život…

A pak jsou lidi, kteří to udělají hned po škole. K těm jsem já vždycky mega vzhlížela a sledovala jejich cesty. Protože v téhle životní fázi je to prostě všechno tak nějak jednodušší. I když teprve vylétáte z hnízda a ta realita může tvrdě udeřit a často u mých známých i udeřila, ale ve dvaceti se s tím prostě poperete líp, než když už máte něco odžitýho, něco vybudovanýho a chcete začít jinde. To už prostě to egíčko pláče 😁

Tak vám všem, co jste někdy tu touhu žít jinde měli, ať to probudíte a začnete o tom pořádně snít. Protože od snů už je to k realitě mnohem blíž, než když si to zavřete jako já před odletem na Azory. A přeju co nejhladší cestu. Nám všem. Cestu životem.