Být zase ta holka od oceánu

Trávím dny na gauči, nedonesu si ani kafe, pracuju, prokrastinuju, telefon mě znovu vysává a často mám chuť zmizet. A když se to povede, tak se zase těším zpátky na gauč, protože na tělo i nervovej systém je toho prostě moc. To je teď můj život. Pozoruju ho, přijímám a těším se na čas, kdy se mi vrátí energie v plné síle. 💪 Pasovala jsem se do holky se zlomenou nohou…

Ono to k tomu prostě dost svádělo. S berlema jsme nejlepší kámošky už 12 týdnů a moje největší priorita je hojení a postupná chůze. A jak se říká, z řepy ananas neuděláš 😁 Ale…

…nemusí tě to definovat! Což mi bohužel došlo poměrně nedávno. Že jsem se nezměnila v holku s berlema, že jsem pořád ta holka od oceánu a to, že u něj zrovna nejsem neznamená, že musím být někdo jiný. Nevím, jestli tohle psaní bude dávat smysl, ale věřím, že aspoň pár lidem z vás ano. Že možná někdo taky řešíte svojí identitu a číst tyhle řádky bude přínosem…

Pro mě je oceán domov, místo, který mě dobíjí, kde mám největší vize a kde si nejvíc odpočinu. Cestování mi zase rozšiřuje obzory, přináší vděčnost za to, co mám, kde žiju a jak žiju. A to, že se na pár měsíců zastavím v mé rodné hroudě, in the middle of nowhere, na tom nic nemění. Naopak možná konečně mohlo dosednout všechno to cestování, všechna ta (ne)jistota stěhování na Tene a ujasnění dalšího směřování.

Okolí mě často tlačí k tomu přemýšlet, jestli jsem si vybrala dobře, když můj stálý byt stále nepřichází. Jestli jdu správným směrem, co se práce týče, když to ještě nenese takový ovoce, jak jsem si představovala. A protože jsem člověk, ne robot, jasněže občas přijdou pochyby. Přijde nejistota. A teď byl čas na to si to všechno ujasnit.

Přišlo to pomalu, nenápadně. 2 měsíce a možná i víc jsem byla v „nevim“ módu. Spousta otázek od ostatních – kdy se vracíš na Tene? Jak vyřešíš byt? Co budeš pak dělat? Uděláš ty termíny dobrodružství na Tene? Nevim. Prostě nevim. Co po mně vlastně všichni chcete, když mám kontroly jednou měsíčně a rehabek rozepsaných jenom pár? Ty otázky jsem samozřejmě pokládala i sama sobě, ale prostě to nemohlo mít odpovědi a slýchat ty otázky od ostatních bylo fakt ubíjející. A vlastně ještě pořád je, protože termín odletu stále není stanoven (snad už brzy).

Ale pár dní zpátky se věci trochu změnily. Pořád jsou tam nějaká „nevím“, ale zároveň se některý věci už začínaj skládat. A hlavně – vím, že jdu správně. Že ten směr, kterej jsem si před rokem nastavila, pořád platí. S lehkýma odlišnostma, bez lpění na bydlení a na tom, jak se ten rok bude skládat. Hlavně, že to povede k mé spokojenosti 😊

Říká se, že každé omezení je transformací a já musím říct, že těch transformací jsem už prožila fakt hodně. Nicméně tahle…to je jinej level 😅 A tak jestli jsem některým z vás přišla až moc easygoing, tak to bylo nic. Moje „nevim“ dostalo úplně jinou energii. Už ne takovou tu těžkou a plnou tlaku. Moje „nevim“ našlo svobodu – vždyť je to vlastně super nevědět a nechat věci přicházet samy. A nemyslím přizpůsobovat se okolí, ale využívat příležitosti.

Protože prostě bez lpění na konkrétních plánech máš na ty příležitosti větší prostor, líp je rozpoznáš a můžeš je využít. Směr je důležitej, ale zjistila jsem, že když něco chci takovým tím způsobem, že na tom lpím, tak to prostě nefunguje. A život je zbytečně těžkej. A já nechci mít život těžkej. Naopak. Teď už myslím na to, aby byl co nejvíc jednoduchej. A to je můj hlavní směr.

Holka od oceánu je zpátky. Jiná, než byla, ale vědíc, kam opravdu patří. Že to není rozmar, že je to něco, co už se prostě nepřepíše. Celou dobu rekonvalescence jsem si říkala, že tou holkou chci zase být. A nedošlo mi, že jí pořád jsem a že právě probíhá její update na next level.

Tak pojďme živote. Ukaž, co letos přineseš!