Můj domov na Tenerife

Na Tenerife jsem odjela už podruhé „žít“. Sice jen na chvilku, ale jednou to bude napořád (sorry, mami).

A co to znamená? Jela jsem tam hlavně užívat si přítomnosti. A taky pracovat. Neměla jsem žádný cestovací plány kromě jednoho – navštívit Anagu. Tu jsem při mých předešlých cestách bohužel nestihla, i když to byl celou dobu jeden z mých největších highlightů. Jenže přírodě neporučíš, když jsem se tam chtěla vydat, hořelo. Hodně hořelo tehdy. Tak jsem jen ze Santa Cruz koukala na to, jak letadla lítají nabírat vodu do oceánu. Smutný to bylo. Moc.

Tentokrát to ale vyšlo. Nevědomky na můj svátek. Když jsem to ráno díky prvním přáním zjistila, řekla jsem si, že tenhle den bude jenom můj. Na telefonu nastavila mód „nerušit“ a vyrazila na trek. Nejdřív na jeden kraťoučkej, ale zároveň fakt krásnej – Sendero de los Sentidos. Poseděla jsem si tam na vyhlídce do hor a k oceánu a užívala si přítomnost. K němu se dostanete autobusem (č. 76 a 77) z La Laguny – stačí dojet na zastávku Cruz del Carmen a máte ho hned před nosem.

Pak jsem chtěla jít ještě jeden poměrně krátkej trek, tak na hoďku a půl až dvě. Jenže jsem na začátku potkala mapu a zjistila, že můžu jít až dolů k oceánu (do Bajamar), a že to bude trvat cca 4 hodinky. Bylo poledne, takže nebylo o čem. A udělala jsem dobře. Byla to nádherná cesta skoro pořád z kopce, zezačátku to byl mírnej sestup, ke konci už poměrně náročnej. A říkala jsem si, že obráceně bych to asi jít nechtěla 😀 Byl by to takovej výstup na sopku, kde byste ale na jeho vrcholu museli ještě asi 6 kilometrů do mírnýho kopce. Myslím, že je to trochu zrádná cesta směrem nahoru.

Ono ani dolů to nebyl žádnej med. Ke konci už mě nohy moc neposlouchaly a cítila jsem, že kdyby měl ten trek ještě třeba o 2 kilometry víc a pořád bych sestupovala, mohla bych mít krapet problém. Cestou jsem nepotkala skoro nikoho, jen pár lidí nahoře, a dvě postarší dámy v tom nejprudším úseku. Jedna měla hůlky a bylo vidět, že je to i tak pro ni celkem náročný. Ale o to větší respekt za to, že do toho šly a určitě to i došly. Byl to super zážitek, kterej byl na konci odměněn autobusovou zastávkou 😀 a autobusem do La Laguny.

Tak…ještě nakoupit něco k jídlu a domů. Nohy nahoru a pozorovat západ slunce. Moje neoblíbenější činnost na této cestě. Z venkovní kuchyně jsem měla výhled na oceán a právě i na ten západ. Nevynechala jsem ani jednou. Stejně tak, jako jsem nevynechala ranní meditaci a cvičení se stejným výhledem. Jen to slunce bylo jinde.

Hodně jsem pracovala a hodně jsem se odměňovala různýma krátkýma trípečkama. Práci zabalila většinou mezi druhou a třetí, zapíchla prst do mapy a vyrazila. Některý místa už jsem znala a jela si tam nostalgicky zavzpomínat. Jak jsem před dvěma lety byla úplně jinde. Ale úplně. Vděčná jsem. Za to, kde jsem teď. Neznámý místa mi ukázaly další perspektivy Tenerife a to, jak je tenhle ostrov rozmanitý a vládnou mu tisíce odstínů čtyř barev. Zelené, modré, žluté a hnědé. Tady na severu teda. Jih je na barvy (a vlastně na všechno) trochu nudnější.

Pracovat s výhledem na banánovníky a na oceán bylo něco, co jsem si vždycky přála. A přeju si to i dál, jen upřesňuju přání, aby to byl můj denní standard a abych měla kolem sebe všechno a všechny, co miluju. Nicméně i z těch necelých dvou týdnů mám na chvíli načerpáno, takže do příští cesty kamkoliv to vydržím. A co když ne? Tak si koupím letenku dřív, než je momentálně v plánu. Jednoduchý.

Jak už mě asi znáte, celé moje cestování po Tenerife probíhalo hromadnou dopravou. Do španělů byste to asi neřekli, ale autobusy jezdily na čas a jízdní řády odpovídaly tomu, co říkaly Google Mapy. Tady se hromadnou dopravou jezdí fakt hezky, pohodlně a bez stresu. Mega doporučuju. Stačí si stáhnout appku Ten+móvil, kde si koupíte celodenní nebo týdenní jízdenku a nebo si nabijete peněženku. Nebo se dá platit také přímo kartou, pokud se vám vyplatí platit jednotlivé jízdy.

Samozřejmě kdyby vás jelo víc, tak je pohodlnější a levnější půjčit si auto. K tomu doporučuju společnost Cicar. Já si sice auto nepůjčovala, ale mám spoustu známých, co ano. A Cicar je jednoznačně nejlepší volbou. Jsou levní, auta půjčují jedině s plným pojištěním, takže nemusíte platit žádný deposit. Maximálně si řeknou o zálohu na plnou nádrž benzinu (max. 50 EUR, myslím).

Také jsem tam zas trochu oprášila španělštinu. I když opravdu jen trochu. Místní tam mluví svým nářečím a bylo občas těžký jim rozumět, co mi chtějí říct. I když to opakovali několikrát 😀 No, přimělo mě to zase otevřít onlinejazyky.cz a trochu na tý špánině zamakat. Svět s ní bude zase o trochu jednodušší.

Vracet zpátky se mi tentokrát vůbec nechtělo. Hlavu už sice mívám nastavenou na to, že se nic neděje, že se kdykoliv můžu vrátit nebo prostě odletět kamkoliv jinam. A že doma je to taky dobrý. Ale když se prostě cítíte víc doma u oceánu a pod palmou, tak to občas trochu zabolí. Ale nevadí. Plán je jasnej. Teď domů – do Prahy, a jednou to „domů“ bude právě na Tenerife. To je největší uvědomění, který mi tenhle výlet přinesl.