Hostely: Na co se připravit při prvních rezervacích

Hostely. Ubytování, které přináší spoustu otázek. Mnozí je zatracují, mnozí si bez nich nedokážou cestování představit. Ta druhá skupina se skládá spíš ze sólocestovatelů, protože na hostelech si je vždycky s kým popovídat. Já se řadím někam mezi. Jednak pro mé introvertní já, které neumí komunikovat s cizíma lidma a druhak proto, že raději utrácím za zážitky, než za ubytování.

Zrovna teď sedím ve společenské místnosti jednoho hostelu uprostřed Guatemaly, v mém 23. hostelu na cestě Střední Amerikou (pokud dobře počítám). Tak už samozřejmě vylézají na povrch i mínusy tohoto typu ubytování.

Proč až teď? Řekněme, že na spaní opravdu nepotřebuju moc, takže všeobecně ty mínusy skoro vůbec nevidím. Ale po měsíci a půl na cestách už některé věci začínají trochu vadit. Ne natolik, abych bydlela jinak, ale dostatečně na to, abych to tady mohla objektivně sepsat. Teda, objektivně z pohledu někoho, kdo je asi hodně nenáročný.

Obecně hostely

Když si vyberete tenhle typ ubytování, neměli byste mít nějak vysoká očekávání. Jde prostě o lowcost variantu ubytování, které volí většinou právě lowcost cestovatelé, kteří raději utrácí právě za cestování, než za ubytování. Většinou na hostelech potkávám lidi tak do 40 let (tvl, už mi skoro zvoní hrana! 😀 ), ale občas se objeví i šedesátníci. Na týhle cestě jsem potkala 2, možná 3.

Pro hostely je typická společná kuchyň, kde si každý může uvařit, co se mu zlíbí, pokud najde dostatek potřebnýho nádobí. K dispozici jsou lednice, který teda bývají nacpaný k prasknutí a často i tak trochu smrdí. Já třeba pokud do kuchyně nemusím, tak tam nechodím. Jen si vezmu věci z lednice, maximálně nakrájím nějaké ovoce nebo zeleninu a utíkám pryč. Zase mé introvertní já – nezvládám moc lidí v kuchyni. Ani u sebe doma, ani na cestách.

Další typickou součástí jsou „hajzly na chodbě“. I když teda musím říct, že i tohle se hodně posunulo a už jsou často i na pokojích. Samozřejmě je vždycky lepší soukromý záchod a sprcha, než společný, ale dá se to. Zažila jsem i 2 záchody a 2 sprchy na celý hostel a dalo se to v pohodě. Dokonce jsem nikdy nemusela čekat, a to měl hostel kapacitu možná i 30 lidí a byl v tu dobu full. Horší už bylo to, že v koupelně nebyly dveře…ale ani to mě nějak nerozházelo, závěs přímo ve sprše byl.

Co už ale může překvapit – teplá voda rozhodně není standard. Když ho ubytování má, rádo se s tím ve své nabídce chlubí. A občas i když to není tak úplně pravda. Řekla bych, že na této cestě bych teplou vodu na ubytování spočítala na prstech, tzn. určitě ani v polovině vybraných ubytek. V teple to většinou nevadí, v horách je to krapet horší. A blbý je taky to, že studená vám prostě nevymyje šampon. Teda mně určitě ne. Takže myju vlasy ve chvíli, kdy je teplá voda a taky nějakej relativně normální proud vody. Voda je prostě téma.

Ty internety. Wifi je naštěstí snad už úplně všude, ale prostě někde je to lepší, někde horší. Když na cestách potřebuju pracovat, je to občas oříšek. Dá se samozřejmě pracovat v kavárnách, což tak dělám, když cestuju sama. Ale když jsme ve dvou, nechávám práci na večer, když se vrátíme z výletů nebo prostě z venku. A to už je pak blbý, když wifi nefunguje tak, jak čekám. Takže občas běhám po hostelu a hledám aspoň trochu normální signál.

Společný vs. soukromý pokoj

Při sólocestování volím společné pokoje, zejména kvůli ceně a i kvůli kontaktu. Člověk prostě není sám. I když nemám potřebu si povídat, kontakt s ostatními je důležitý. Při cestách ve dvou většinou volíme soukromý pokoj, protože cenově to vyjde nastejno, jako 2 postele ve společném. Tuhle alternativu mám samozřejmě raději, protože prostě soukromí, ale zároveň s někým sdílený.

Společný pokoj (dormitory)

Jak už jsem zmínila, ve společném pokoji je velkým plusem sociální kontakt. Zároveň to ale může být taky velkým mínusem. Samozřejmě záleží na spolunocležnících. Musím ale říct, že na mých posledních několika cestách si nemůžu na lidi kolem stěžovat. Mám pocit, že tohle se rapidně zlepšilo a lidi prostě na pokojích nedělaj bordel, pokud vidí, že někdo spí. To samé se ale občas nedá říct o lobby, a bordel z lobby bývá na pokojích slyšet.

Pak jsou samozřejmě věci, které nikdo neovlivní. Každý známe někoho, kdo chrápe, nebo sami chrápeme. Nebo mluvíme ze spaní. Nebo se prostě občas trochu vožereme a děláme taky bordel, aniž si to uvědomujeme. To se prostě stává a je dobré s tím počítat.

Časté jsou také brzké odjezdy někoho ze spolunocležníků, protože některé přejezdy jsou prostě tak dlouhé, že je potřeba vyrazit ve 4 ráno. A nebo vyrazí na nějakou tour. Zejména tour na východ slunce začínají v hodně časných ranních hodinách.

Všechny tyto rušivý situace se dějí, a proto vždycky vozím několikatery špunty do uší. A masku na oči, protože občas prostě někdo rozsvítí. Než jsem se ale na špunty naučila, řešila jsem otázku bezpečnosti, a co by se stalo, kdyby se něco stalo a já to neslyšela. Obyčejný špunty ale netlumí úplně, takže vždycky je slyšet, když je nějaký větší pohyb kolem. Ale i na téhle cestě jsem byla na hostelu, kde jsem ty špunty prostě raději nechala na stolku.

Smradlavé boty. Ano, i toto se samozřejmě děje. V Panamě jsem pár nocí bydlela v pokoji, kde jedný holce tak strašně táhly boty, že se kolem nich nedalo projít. Jako…mohla jsem jí samozřejmě říct, jestli by si je nedala na chodbu, ale…radši jsem je nenápadně zašoupla pod její batoh a chodila obloukem. A naštěstí druhý den už byla pryč.

Co je obecným jmenovatelem většiny společných pokojů, jsou palandy. Jo, nikdo nechce spát nahoře, přesto ale polovina lidí musí. Mně obecně spaní jako takové nahoře nevadí, spala jsem tak celé dětství. Co je na tom ale fakt otravný je to, že pro cokoliv, co potřebujete ve chvíli, kdy ještě nespíte, musíte prostě dolů. Je to prostě nepohodlný mít batoh dole a svoje místo nahoře. Vždycky si přeju, ať na mě čeká spodní postel, nebudu lhát.

Soukromý pokoj

Jak už jsem psala výše, baví mě samozřejmě víc. Protože si ho beru ve chvíli, kdy cestujeme ve dvou. Takže se dá říct, že za stejný peníze podstatně více muziky. Víc soukromí a naprostá volnost v tom, kdy se jde spát, kdy se vstává apod. Mínusy na soukromém pokoji nevidím vůbec žádné, zvlášť když má svoji vlastní koupelnu.

Možná to teď vypadá, že si na hostely spíš stěžuju, než je vychvaluju, ale spíš jen chci napsat, jak věci skutečně jsou. Já si stejně nebudu volit jiný typ ubytování. Pořád to jsou pro mě drobky, který dokážu ještě pár týdnů akceptovat. A asi bych to zvládla i dalších několik měsíců. Nicméně až poletím domů, určitě se budu těšit na horkou vanu, místo v lednici, prostor na vaření a postel i pokoj jen pro sebe.

Na co si tedy dát pozor při bookování hostelu?

Hostely přináší zase jinou perspektivu cestování. Já se díky nim dostala do zemí, u kterých jsem si vůbec neuměla představit, že je někdy navštívím. Při mých cestovacích začátcích jsem opravdu neměla peněz nazbyt a kdyby nebylo hostelů, seděla bych pravděpodobně doma na zadku. Takže ode mě nikdy neuslyšíte větu: „Hostel neber, radši si připlať“. Právě naopak 🙂